Setkání s evangelíky
Co to znamená EVANGELÍK?
Evangelium doslova znamená radostnou zvěst. V bibli je evangelium radostnou zvěstí o Božím spasení. Evangelík je ten, kdo přijímá tuto biblickou radostnou zvěst a snaží se podle ní žít.
Co to je Českobratrská církev evangelická?
Je to křesťanská církev řadící se mezi církve protestantské. Její jméno oznamuje, že vytváří bratrské a sesterské obecenství všech věřících shromážděných ve sborech pod normou Písma.
Kde se tu vzala Českobratrská církev evangelická?
Církev českobratrská evangelická je církví a proto se hlásí k povolání Ježíšem Kristem. Historický původ má v české reformaci - husitství a bratrství. Vědomě se hlásí i k Lutherově a Calvinově reformaci. K evangelické identitě tak patří i vědomí historických kořenů. Úcta k těm, kteří živou a pravou víru v minulosti svými životy obhájili a nám ji předali.
Křesťanství přinesli na naše území jako první iroskotští misionáři. V šíření křesťanské víry s širším a trvalejším dosahem pokračovali na Velké Moravě Konstantin (v Římě přijavší jméno Cyril) a Metoděj, dva misionáři z řecké Soluně. Po nich, již ve vznikajícím českém státě, křesťanství prohluboval Vojtěch z rodu Slavníkovců. Jeho misijní vliv obsáhl i současné Polsko a Maďarsko.
Církev však stále více usilovala o vnější moc a majetek a zapomínala na chudého Krista, který sám byl nespravedlivě popraven. Kněží vytvořili jakousi vyšší společenskou vrstvu (kastu). Mnozí na tento nedobrý stav církve upozorňovali a usilovali o reformaci – navrácení církve do podoby (formy) církve apoštolské. Byli mezi nimi valdenští v Itálii a Francii, první františkáni, v Čechách například Tomáš Štítný, Matěj z Janova, v Anglii John Viklef. Ten ovlivnil mnohé učence Pražské university. Jan Hus byl jeho nejvýraznější následovník. Věrnost poznané pravdě dokázal svou smrtí 6.7.1415. Po něm stihl stejný osud i Jeronýma Pražského, učence evropského rozhledu i rozměru.
Potupná poprava Husa a Jeronýma zažehla v Čechách reformační hnutí, kterému se říká husitství. Již velmi brzy formulovali čeští reformační theologové svůj minimální program:
Čtyři artikuly (články) Pražské
Ty požadovaly:
1. Svobodné kázání slova Božího.
2. Vysluhování večeře Páně pod obojí (chlebem i vínem jak kněžím, tak laikům)
3. Aby kněží světsky nepanovali.
4. Jednotné soudnictví pro laiky i kněze.
Od začátku se muselo husitství bránit vojenským útokům svých nepřátel. Vojenský vzdor někdy převládal nad theologickým učením. Druhý významný proud české reformace - Jednota bratrská - proto vědomě volil cestu nenásilí. Jejím duchovním otcem byl Petr Chelčický, byla však založena až dva roky po jeho smrti r.1458. Jednota dala našemu národu mnohé velké muže: Lukáše Pražského, Jana Augustu, Jana Blahoslava, Jana Amose Komenského. Především však byla jejím dílem Bible Kralická, dosud nejskvostnější biblický překlad v češtině.
16. století je stoletím světové reformace. V Německu začal reformovat církev dr. Martin Luther, ve Švýcarsku Huldrich Zwingli a po něm Jan Calvin, následovalo pak mnoho dalších významných mužů - ve Skotsku John Knox, ve Francii Martin Bucer a mnoho jiných. Všichni se setkávali s nepochopením oficiální Římské církve, oni sami i jejich následovníci byli vytěsňováni z církve, až postupně vznikaly reformační církve.
Čeští protestanté našli ve světové reformaci spojence politické a především theologické. V 16. století tvořili nekatolíci značnou (výrazně nadpoloviční) většinu všeho obyvatelstva Čech. Přesto jen s velkými obtížemi získávali svobodu pro své vyznání. Nakonec se to podařilo, když si vyvzdorovali Rudolfův majestát. Čeští protestanté tak vytvořili v Evropě snad první demokratický zákon zaručující osobní svobodu svědomí všech lidí, nejen knížat, ale i poddaných.
Tato svoboda měla ale jen velmi krátké trvání. Na obranu této svobody povstali čeští stavové proti Habsburkům a prohráli. Následovala doba temna, doba totalitní vlády usilující o všeobsáhlou kontrolu i víry a svědomí. Protestantská víra byla tvrdě trestána, knihy zabavovány a páleny.
Až pod vlivem osvícenství vydal roku 1781 císař Josef II. tak zvaný toleranční patent. Toleroval tak vznik dvou protestantských církví – luterské a kalvínské. Přihlásilo se neočekávaně mnoho evangelíků a vzniklo mnoho živých sborů. Obzvláště z počátku se musely sbory potýkat s neporozuměním a předsudky. Mnozí evangelíci byli zmateni, když se měli rozhodnout mezi dvěma církvemi, ač chtěli utvořit jedinou – bratrskou (Beránkovu), která ale nebyla povolena.
Jak to jen bylo politicky možné, rozhodli se po vzniku Československé republiky čeští evangelíci pro sjednocení a na generálním sněmu r. 1918 se spojili do Českobratrské církve evangelické.
Nejdůležitějším článkem víry českobratrských evangelíků je, že jsme spaseni z pouhé Boží milosti a nikoli svými dobrými skutky. To není žádné svéhlavé učení. Je to základ biblické zvěsti od začátku až do konce. Bůh vysvobozuje Izrael z Egypta ze své vůle a milosti. Povolává si svůj lid nikoli na základě jeho nějaké výbornosti. V Novém zákoně to pak vyhlašuje obzvláště jasně apoštol Pavel. V církevních dějinách toto učení zastává sv.Augustin a mnozí jiní již dlouho před Lutherem a Calvinem, kteří toto evangelium opět zdůraznili. Je však důležité, že tuto dobrou zprávu můžeme a máme nalézat vždy znovu a znovu, nové a nové generace, noví a noví lidé. Proto se shromažďujeme v den Páně k bohoslužbám, abychom zvěst o Božím milosrdenství vždy nově slyšeli, z ní se radovali a podle ní žili.
Evangelíci věří, že Ježíš Kristus je synem Božím, že byl zároveň Bohem a zároveň člověkem a byl ukřižován pro hříchy nás všech. Jeho vzkříšení je slavným vítězstvím lásky a milosti nad hrubou mocí, útlakem a nade vší temností. K tomuto vítězství se vírou hlásíme a z něho se radujeme. Normou této víry je pak Slovo Boží, Písmo svaté tlumočené nám Duchem svatým. Boží duch působí v současnosti a odhaluje naši lidskou hříšnost, vede k pokání a k víře v evangelium a vybízí nás k životu víry – ke službě bližním a k zasazování se za spravedlnost ve světě.
Evangelická víra není tedy pouze vztahem jedince k Pánu Bohu – není individualistická. Musí mít vždy starost a zájem o druhé – bližní jak v církvi, tak mimo ni. Především uvnitř sborů – první den týdne se konají bohoslužebná shromáždění, všichni na nich berou účast při čtení, modlitbách, kázání, zpěvu, přijímání svátostí. Ale i při mnoha jiných shromážděních během týdne se věřící vzájemně povzbuzují, potěšují a vyučují.
Ve vztahu ke svému okolí církev, sbory i jednotlivci konají misijní službu, diakonickou službu péče o potřebné a chudé. Ve svých jednotlivých členech se církev zasazuje o spravedlnost a mír ve společnosti a ve světě.
Jako evangelíci slavíme dvě svátosti, křest a večeři Páně. Křtíme děti a dospělé. Všichni členové církve jsou pokřtěni na znamení Boží milosti a lásky a jsou pozváni do obecenství lidu božího – do konkrétní sborové rodiny věřících. Pravoplatný křest vykonaný v jiných církvích neopakujeme.
Pravidelná služba Stolu Páně, kterou vysluhujeme všem pokřtěným, kteří svou víru veřejně vyznali, nás upomíná na Ježíšovu oběť za nás a vede nás k radostnému hodu lásky, k bratrství a sesterství. Duchovně nás povzbuzuje a posiluje na cestě následování a služby druhým.
Věříme, že všichni členové církve jsou povoláni do služby a ke svědectví. Ti pak, kteří byli vysokoškolsky theologicky vzděláni a zvoleni konkrétním společenstvím sboru, jsou církví potvrzováni za faráře jednotlivých sborů a jsou povoláni ke zvěstování slova Božího, vysluhování svátostí, k vyučování a konání kázně ve sborech. Jiní pak, kteří byli zvoleni sborem, se stávají presbytery – staršími a jako staršovstvo spolu s farářem se podílejí na každodenní správě a vedení svého sboru.
Jestliže vás poslání a služba naší církve oslovila, přijďte mezi nás. Bude-li se vám mezi námi líbit a budete-li se chtít podrobit řádům našeho společenství, tak vás srdečně zveme, abyste se stali jedněmi z nás.
Jste-li pokřtěni, navštivte faráře sboru. Po rozhovoru, kdy se přihlásíte k víře v Ježíše Krista, vás farář představí staršovstvu a uvede vás do společenství sboru.
Jestliže nejste pokřtěni, přihlaste se faráři sboru. Po krátkém vyučování a vedení k víře budete moci vyznat svou víru v Ježíše Krista jako svého spasitele a Pána a přijmete křest.
Pro všechny členy církve máme mnoho radostných úkolů ve sboru, doma i ve společnosti zcela podle vašich zájmů a obdarování: evangelizace, společenské a sociální služby, hudba, a mnoho jiných ... a samozřejmě každodenní život poslušnosti Boží vůle.
(Převzato s laskavým svolením od libeňského evangelického sboru)