Napsat alespoň krátký přehled dějin nějakého sboru je nesplnitelným úkolem, neboť sbor - ostatně jako každá instituce - je něčím ve své nejhlubší podstatě neviditelným. Viditelný je jakožto svým okolím více či méně ctěná instituce, ale nic víc. Nedovedu si představit nic strašnějšího, než uzavřené společenství, s pevnými pravidly, kterým se členové "sboru" přizpůsobují a do nichž se stylizují. Je vytlačen prostor pro pravdivost, lásku, soucítění a především pro osobní lidskou vzájemnou otevřenost.
Ne, dějiny sboru nelze dosti dobře napsat, chceme-li, aby byly něčím více, nežli snůškou nudných dat a nezáživných zjištění. Dějiny v nejhlubším smyslu toho slova může spoluvytvářet pouze jednotlivý člověk, jenž si je vědom ceny svobody ve svém životě, jenž ví, co znamená svobodně se rozhodovat, jemuž není cizí otevřenost i umění naslouchat a přijímat jak Boží oslovení, tak postoje těch, jež Bůh postavil vedle něho.
Já vím, že instituce je do jisté míry nutná. Kdo jiný, než instituce může postavit modlitebnu, vyjednávat s úřady, shromáždit potřebné vybavení. Ale dejme si na tu instituci pozor! Ona potlačuje svobodu, individualitu a hlavně věnuje svojí sebeúdržbě mnohem více, než vlastnímu poslání. Teprve po těchto úvodních větách se mohu rozepsat o tom, co vytváří vlastní dějiny evangelického sboru v Jablonci nad Nisou.
Za první republiky a bezprostředně po válce byl sbor v Jablonci nad Nisou spravován z Libštátu a později z Liberce. Po odsunu německého obyvatelstva byl v roce 1948 zřízen samostatný sbor v Jablonci nad Nisou a jeho prvním stálým kazatelem se stal Břetislav Mikulecký. Po jeho odchodu do vojenské služby se ujal práce v Jablonci vikář Miloš Beťák, který pochýzí stejně jako jeho předchůdce ze Sloupnice na Chrudimsku. Když i on byl na podzim roku 1952 povolán k vojenské službě, stal se jeho nástupcem vikář Šplíchal pocházející z nedaleké Chrastavy. Tomu byl ke 30. červnu 1954 odebrán souhlas k výkonu duchovenské práce v Jablonci nad Nisou. Oba dva posledně jmenovaní kazatelé se zasloužili o vybudování základních struktur sboru a snažili se naplnit instituci sboru smysluplným obsahem.
To byl sborový starověk. Auta téměř nejezdila a silnice se daly překračovat skoro bez rozhlédnutí. Z doby posledních vikářů pochází i poměrně pečlivě vedená kartotéka. Musím vytknout tehdejšímu staršovstvu, že se nepostaralo o stálý byt pro kazatele, ani o důstojné shromažďovací místo, což byl problém, se kterým jsme se pak museli vyrovnávat po celá desetiletí. Ke shromažďování užíval sbor chrám, který byl přidělen státní správou církvi československé a v domě její fary užíval miniaturní modlitebnu. Od roku 1958 pak v budově fary dvě samostatné místnosti, které byly po vybourání příčky spojeny se souhlasem majitele v roce 1970 v jednu větší, která pak sloužila jako vlastní modlitebna.
Vztah k majiteli celého objektu - církvi československé - se postupně za československého faráře Dlattly a jeho nástupce Benjamina Mlýnka stal velmi srdečným. Obě církve měly společnou varhanici a jednou byla uspořádána společná vánoční slavnost dětí. Nájemné za spoluužívání chrámu a místností nebylo vysoké a sbor neměl nikdy problémy s jeho placením. Vlastní budovu se shromažďovacími sály a bytem pro kazatele sbor zakoupil a rekonstruoval až po roce 1996.
Od 1.listopadu 1954 až do 31.října 1997 jsem po dosti komplikované volbě spravoval sbor já. Po mém odchodu do důchodu spravuje sbor od 1.září 1998 farář Tomáš Matějovský, který do našeho sboru přišel z Libice nad Cidlinou.
S dějinami našeho sboru souvisela i kazatelská stanice v Hraničné, kde se do roku 1954 shromažďovali evangelíci ze Zelova, nejprvé v domě bratra Tvrdého, později v místnosti, kterou poskytla škola v Hraničné. V roce 1954 jsme byli ze školy vypovězeni a evangelíci z Hraničné a okolí začali dojíždět do sboru v Jablonci nad Nisou. Při práci v Hraničné vypomáhala svými kazateli tehdejší Jednota českobratrská, dnešní Církev bratrská. Práce v Hraniční nebyla již nikdy obnovena.
Zároveň s koncem práce v Hraničné přišli do našeho sboru v Jablonci Nad Nisou členové pietistického zaměření, kteří pro sbor znamenali velké obohacení, i když ne všichni se vyznačovali tolerancí a pochopením. Došlo k jiskření při určování data vánoční besídky a k menším rozporům v otázce křtu nemluvňat. Někteří z evangelické církve vystoupili a posílili místní baptistický sbor. Vcelku se dá říci, že různé názorové diference nikdy nepřerostly ve vzájemnou nevraživost. I s těmi, kteří odešli k baptistům, byl udržován srdečný a přátelský vztah.
V roce 1957 se poprvé v Jablonci nad Nisou konal alianční (ekumenický) modlitební týden. Pro velkou návštěvnost a zájem jsme se rozhodli v aliančních hodinách pokračovat a vyhradili jsme si pro tento účel pátek. Konání těchto modlitebních hodin se udrželo až dodnes, i když v oslabeném počtu účastníků.
V dějinách našeho sboru sehrála významnou roli rodina Lachmanova z církve bratrské. Tři mladí bratři z této rodiny nezaložili v Jablonci nad Nisou vlastní kazatelskou stanici, ale věnovali se práci s mládeží v našem sboru, která se zejména v létech 1955 - 1958 velice rozrostla. Mladí Lachmanovi obnovili rovněž tradici pěveckého sboru a sbor jim tak v mnohém vděčí za určité probuzení, které bylo ovocem jejich práce. Pod vedením Jana a Pavla z rodiny Lachmanových nabyl sbor podobu sboru pietistického. I když později došlo k jistému oslabení pietistických vlivů, některé rysy tohoto duchovního směru se v jabloneckém sboru uchovaly dodnes. Jsem za to vděčný, neboť pokládám pietismus - zbavený zákonictví - za silně sborotvorný.
Také je zapotřebí se zmínit o nedělní škole, která procházela různými peripetiemi. V této práci si velmi dobře počínala MUDr. Jarmila Neradová, která výuku dětí spojovala s nesmírnou láskou k jednotlivým dětem, které také ochotně léčila při všelijakých zdravotních potížích. Dnes vedou nedělní školu již příslušníci nové generace. Zvláště v poslední době zaznamenala nedělní škola nebývalý početní růst. Je to tak dobře, protože pro děti je prostředí sboru vhodnější, než všelijaké party.
Jak sbor vstupoval i do ekumenických vztahů, docházelo i k vzájemnému zastupování. Jsem vděčný za to, že tyto ekumenické vztahy se postupně rozšiřovaly a poskytovaly tak členům sboru obohacující vhled do jiných tradic sborové práce. Zvláště pozoruhodné bylo vytvoření pěveckého sboru Jizeroš, který po několik let v ekumenické družnosti se vyznačoval mj. i
pozoruhodnou vlastní hudební tvorbou.
Zmínit se musím i o státním dozoru nad naším sborem v době komunistického režimu. Dozor byl od roku 1966 velmi mírný a žádný z tajemníků se vůči sboru nechoval konfrontačně. Od roku 1966 jsme začali i se zahraničními zájezdy. V roce 1966 do Polska, v roce 1967 do bývalé NDR a nakonec v roce 1969 i do západního Berlína. To vše přispívalo k větší osobní informovanosti jednotlivých členů našeho sboru. Zájezdy větších i menších sborových skupin se rozvíjely zvláště po sametové revoluci do Německa i do Holandska. Solidaritu zahraničních sborů jsme pocítili zvláště ve finanční pomoci při stavbě modlitebny a při
rekonstrukci sborového domu a farářského bytu.
A nyní přicházím k tomu, co považuji za nejdůležitější. Znovu si uvědomuji, že dobří křesťané mohou vyrůstat i mimo oficiální sborová shromáždění. Stane-li se ten či onen sbor místem bezduché tradice, pak může být snad i život mimo sborové společenství užitečnější, než vyčpělá víra lidí "viditelné" církve. Nebudou-li se naše sbory skládat z lidí, kteří do mezilidských vztahů ve sboru vnášejí vůni a bohatství své osobní víry, pak by bylo lépe od organizovaného křesťanství upustit a dát se třeba na politiku. V osobním zcela otevřeném duchovním životě je skryto tajemství živých sborových společenství, tajemství otevřených, tolerantních a chápajících sborů. Vytvářet živý sbor z živých lidí, to je poslání i našeho sboru v Jablonci nad Nisou. Je to poslání nepřenosné a stojí to hodně úsilí. Ne nějakým hloupým poučováním, ale poslušností evangeliu v osobním životě. Jen odtud, z jedinců, může prýštit věrohodnost, pravdivost, opravdovost i služebnost našich sborů, tedy i sboru v Jablonci nad Nisou. Přejme tedy i našemu sboru lidi s odvahou víry, vytrvalostí v lásce i s jistotou dobré naděje.
Autor: emeritní farář Richard Firbas